2 Petrův 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení

Jak dlouho jsem čekal na tuto větu!! A najednou, když ji slyším, si uvědomuji, v jakém bludu žiji celou tu dobu, když poslouchám názory a přesvědčení druhých. Najednou si uvědomím, že člověk může kdykoli odejít a kdykoli se vrátit. Nemyslím tím z domu, ale myslím tím od víry. 

Jsme lidmi hříšnými, jsme lidmi chybujícími - ale jen z pohledu člověka. Z pohledu Božího jsme dokonalí. Každý, každičký z nás je dokonalý, vždyť Bůh nedělá chyby. Jenže největším omylem každého z nás je, že jsme byli omilostněni, nelze od víry a od Boha odejít. Milý čtenáři, a kdepak je toto v Písmu napsáno? Každý z nás má svoje dny, svoje momenty, kdy zhřeší! A to jsou okamžiky, kdy jsi odešel od Boha a od víry. A je jedno, jestli jsi si vědom toho, že ti Pán odpouští, nebo že tam, na tom kříži skonal za tvoje hříchy, jestli se modlíš či nikoli.

 Když člověk vidí jen svoji bolest, stává se, že někdy nevidí při tom Boha. Děláme to všichni. Zapomínáme na to, že láska zanechá vždy stopu. Ne? Tak proč vzpomínáme na lásku rodičů, na svoje první lásky? Proč je stále v našem podvědomí to, že o Bohu moc dobře víme? Proč nejsme schopni si přiznat, jakou stopu v nás zanechala Boží láska? Je to paradoxní, ale protože člověk byl stvořen žít v lásce! Žít bez lásky je jako ptáku vzít křídla. A ten paradox známe všichni. Láska přináší bolest.

Ano, s Ježíšem se člověk může cítit v pohodě. Jak je to možné? Protože Ježíš byl člověk. Jenže člověk si myslí, že to jde i bez něj. Jak je to možné? Znáte slovo pýcha? Já ano. Nechávám se den po dni ovlivňovat názory druhých, slovy, jako jsem přesvědčený, jsem toho názoru, myslím si. Jsem den po dni ovlivněn televizí, knihami ... Jenže člověk je cílem Boží lásky a Božího smyslu, nikoli TV, knih, a podobně. A lásce je určeno existovat v rámci vztahu.

A  tady je kámen našich problémů. Jakmile má někdo jiný názor, odcházíme, hádáme se, je mezi námi svár a odpor,a dochází to tak daleko, že vylučujeme se sborů, z rodiny, třídíme, s kým se budeme bavit a s kým ne. Kde tohle všechno vzniklo? Vždyť je to hřích. A kdybychom hledali, kdo za to může, došli bychom až k Adamovi. Jenže v naší hříšnosti se pro sváry rozvádíme nejen s našimi manželkami a manželi, ale i s přáteli, dětmi a děláme to tak nějak automaticky, aniž bychom si uvědomili, že se tak rozvádíme i s Kristem. A ten? Marně pak volá do našich srdcí:" Přivádějte ovečky ke mne, aby všichni mohli poznat moji lásku." Naše srdce se stává jakýmsi cedníkem, filtrem, kdy rozhodujeme o tom, kdo milost dostane a kdo nikoli, místo toho, aby se stalo úložištěm lásky, kterou bychom měli rozdávat.

Je snad někdo, koho Bůh nemá rád? Ne, není. Bůh nepotřebuje lidi trestat za svoje hříchy, proto obětoval svého syna! Hřích je přeci trestem pro člověka sám o sobě.Člověk se snaží pochopit Boha a svět, který nám dal, pouze na základě hodně neúplných informací, a dle toho pak soudíme jeden druhého, někdy i Boha samotného. A největší chybou v člověku je to, že Boha samotného považuje jen za dobro. Ale Bůh neřekl, že je dobro! On řekl " JÁ JSEM "

A kdybychom si uvědomili, jak moc nás miluje, jako člověk člověka, i kdybychom tomu nerozuměli, věděli bychom, že všechno, co v našich životech dělá, je jen pro nás. Jenže ...

Jenže každý z nás se staví do pozice jakéhosi soudce. Každý z nás se rozhoduje, co je dobré a co je zlé. Každý z nás si tak hrajeme na Boha, na kterého si ale nemůžeme hrát, ale naopak. On nás vyzývá, abychom byli jako on. Přirození, obětaví, milí, láskyplní, slitující a odpouštějící. Nikoli hádaví, a milující jen sami sebe. Přitom jsme si všichni tak nějak vědomi toho, že jsme hříšní, tudíž nedokonalí. A tady je kámen úrazu. My jsme dokonalí v očích našeho Pána, nebo jste schopni se snad hádat i s ním? 

To vylez ze člunu není o tom, abychom dokázali chodit po vodě jako Ježíš, ale o tom, ale o tom, abychom každý vylezli ze své ulity člověka, do které jsme se sami uzavřeli a zamkli tak bránu našich srdcí.

Ježíš přeci nechce otroky. Nechce otroky víry. Chce přátele, chce, abychom byli volní a upřímní navzájem, protože On stejně již všechno ví. Je jedno, v jaké jsme církvi, zda jsme vůbec v ní nebo nejsme, ale chce, abychom Ho každý z nás poznali jako přítele a jako rodinu.

Strávili jsme celý život posuzováním, svými soudy nad druhými, posuzováním všeho a všech a sami zapomněli přímo na něj, i když o Něm mluvíme a vyznáváme jej.  Celý život jsme strávili jen činy druhých a tak nějak nejsme schopni rozpoznat své činy, zdali jsou ty správné či nikoli. Dokážeme člověka odsoudit jen podle barvy pleti, podle jeho šatů, podle jeho řeči těla.  Každý přeci máme hodně zkušeností a tak můžeme mít svůj názor. Jaké to slovo pro SOUD! Názor! Víte, že slovo názor se vyskytuje v Bibli jen jednou? (Sk 28, 6 : Oni očekávali, že oteče nebo náhle padne mrtev. Když však dlouho čekali a viděli, že se s ním nic zlého neděje, změnili svůj názor a říkali, že je to bůh.) Ale i tak. 

Křesťané nemohou nikomu spásu upírat, protože ji neudělují. Křesťané spásu skrze Krista pouze zvěstují. Svět je biblickou zvěstí znepokojen, protože v hloubi duše tuší, že by křesťanská věrouka mohla mít pravdu. Nejistota, kdyby byla biblická zvěst pravdivá, není světu příjemná. Lidé ze světa proto reagují emotivně, ne věcně. Křesťan nemůže přece nikoho spasit ani odsoudit do záhuby. Konečný soud nepatří člověku, ale Bohu. Křesťan nikoho neohrožuje ani neomezuje, proto není na místě jej obvinit z netolerance. Věrouky jiných náboženství, kromě islámu, nejsou napadány vůbec. Nejsou totiž pro svět tak nepříjemné. Svět se obává posledního Božího soudu, proto se jej snaží ze všech sil popřít. Nenávist Kristova učení svět přenesl na jeho nositele - křesťany a proto je obviňuje z netolerance:

• Když vás bude svět nenávidět, vězte, že mě [moje učení] nenáviděl dříve než vás. Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho. Vy však světu nepatříte, neboť jsem vás ze světa vyvolil, a proto vás svět nenávidí. (Jan 15:18-19)

Tolerance, i ta duchovní, přece znamená přijímat důstojnost člověka bez ohledu na to, že jsou mi jeho názory cizí. Proto není moudré vyhledávat konfrontaci v bodech, které se mohou stát zdrojem konfliktu, či ponižování.

• Vyhýbej se mladické prudkosti, usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2 Timoteovi 2:22-26)

A vidíte, sami mezi sebou nejsme schopni být tolerantní a máme svůj názor, svůj soud, odsudek ...

Ještě stále chceme mít svůj názor? Svůj soud nad všemi a vším co nás obklopuje? V tom případě den po dni házíme kameny po druhých, ačkoli sami nejsme bez viny.

Soud je roven názoru, soud je roven posuzování toho druhého. Zloději, vrahové, dealeři drog a jiní lumpové - jsou vinni? Muži, co bijí své ženy, ženy, které denně ponižují své muže, křičí na ně i na svoje děti, jsou všichni vinni? Jak rychle soudíme a máme názor? A přitom nejsme naplněni všemi informacemi, nevíme nic o těch druhých, které soudíme, o jejich minulosti, co museli vytěsnit ze svých vzpomínek a ze své mysli, jakou větší hrůzu, než sami napáchali.Vždyť odkaz zkaženého člověka jde až k Adamovi a k EVĚ!

Jakmile soudíme a máme svůj názor, tak tím jen říkáme :" PANE, MŮŽEŠ ZA TO TY, JSI VINEN!" Vždyť Ty jsi všechno stvořil tak nedokonale, nic se přeci neděje bez tebe. 

A tak se necháváme vytěsnit ze života druhých a stavíme si vězení sami pro sebe. Pravidly, které stanovuje zase jen několik z nás, někdy až nesmyslnými, protože v Bibli jsou pravidla zcela jiná. Děti jsou hodny lásky a my jsme dětmi, které trucují Bohu navzdory. A vidíte, stále má s námi Hospodin trpělivost. Protože nás přijímá takové, jací jsme. Omilostněni jednou a pro vždy. Ať se děje cokoli a nikdo nemá právo ti ubírat přístup k jménu Ježíše. A pokud ti bude říkat, že ano, tak se jej optej na to, proč tedy nesejme on z tebe tvé hříchy, proč je nevezme na sebe. Jak rychle jsme pohotoví k soudu a k názorům!!

Vím, slyšel jsem, svět není imunní vůči zlu. Ale jsem přesvědčený, že zlo tu bude, pokud budeme mít svůj vlastní názor převzatý  ze života, z knih, z filmů, a falešných snů.

Spíše si řekněme  UŽ NECHCI NIKOHO SOUDIT. Prostě to nechme být. Nechme spát svoji minulost a naučme se přijetí jeden druhého. Naučme se přijímat sami sebou a těmi druhými, to je učení Krista. (Ř 14,1 Slabého ve víře přijímejte, ale ne prosto, abyste jej soudili pro jeho přesvědčení.  Ř 15,7 Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus přijal vás). Toto je přikázání Nového zákona. Můžeme růst spolu, jeden vedle druhého. Bůh nechce naše soudy, naše názory, on chce naše srdce, aby je mohl naplnit láskou, abychom ji mohli rozdávat druhým. 

A pokud Tě to oslovilo, je čas se přestat obviňovat, nechat minulost za sebou. Přestaňme být fundamenty a začněme se vracet k tomu, co chtěl po nás Ježíš. Protože víra nikoho nevězní. 

Vylez ze člunu, který pluje tvým životem a pojď. To je výzva Krista pro každého z nás.