2 Petrův 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení

Jakub 1,13-14

(13) Ať nikdo, kdo je pokoušen, neříká: ‚Jsem pokoušen od Boha.‘ Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.

(14) Každý, kdo je pokoušen, je strháván a váben svou vlastní žádostivostí.

Pánové a dámy, dnešní téma - pokušení...

Minule jsme mluvili o tom, co jsou to zkoušky, k čemu jsou dobré a jaký k nim zaujmout postoj. Dnes budeme pokračovat listem Jakubovým a téma je pokušení. Budu číst z několika překladů bible, protože v každém překladu je to přeloženo trochu jinak a tak to můžeme více pochopit.

Jakubova epištola 1,14:

(Ekumenická) „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben (čím?) svou vlastní žádostivostí.“

(Bibli 21) „Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí (co?) jeho vlastní chtíč.“

(Kralická) „Ale jeden každý pokoušen bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván.“

(Slovo na cestu) „Pokušení pochází z našich vlastních myšlenek a zlých tužeb. Zlé myšlenky jsou zárodkem hříchu.“

A ještě 1. Kororintským 10,13:

(Ekumenická) „Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské.“

(Bible 21) „Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné.“

Co z toho chápeme?

Že pokušení je zkouškou toho, co je uvnitř, v duchovní části naší bytosti. Vnitřní přirozenost člověka – čili duchovní část jeho bytosti – určuje, čím bude pokoušen. Pokušení odpovídá skutečné přirozenosti pokoušeného člověka a ukazuje, čeho je jeho přirozenost schopna. Do jaké míry ovládáš svou vnitřní přirozenost, tím volíš meze a hranice svému pokušení.

Pokušení
svádí,
vábí,
zachvacuje,
oklamává,
zmocňuje se,
oslepuje…

Pokušení ve mně na chvíli vyvolá zmatek a ten se projeví tím, že najednou nevím, co je dobré a co špatné. Pokušení našeptává: „Ale jdi, tohle není špatné, to je pro tebe dobré. Vyhov mi, poddej se mi, ono to nebude tak zlé, jak říká Bůh.“

Svádí, vábí, oklamává, oslepuje. Neslyšíte hada z ráje? Vždy ho uslyšíte, když přijde pokušení. Satan nás ale nepokouší jen ke zlým skutkům. Pokouší nás, abychom ztratili to, co do nás Bůh v novém narození vložil. Někdy nás nepřichází otevřeně pokoušet k hříchu, ale změnit naše názory. A pak jedině Boží Duch něco takového dokáže odhalit jako ďáblovo pokušení.

Pokušení je vždy útok na pravdu. Nemůžeme mu uniknout. Je součástí života tady na Zemi. Nemyslete si, že jste pokoušeni více než ostatní. Nesrovnávejte se s jinými lidmi. Pokušení je společným dědictvím lidstva, ne něčím, čím nikdo předtím neprošel. Neexistuje nikdo, koho by se to netýkalo. Touha páchat zlé a hříšné věci pochází výhradně z člověka. Je to lidská žádostivost. Je snadné vymlouvat se: „Za to může někdo jiný… Nemůžu s tím nic dělat… Všichni to přece dělají… Byl to prostě omyl… Ďábel mne svedl… Nikdo není dokonalý… Nevěděl jsem, že se to nesmí… Bůh mi nedal dost síly… Proč mě teda Bůh neochránil?…“ Člověk se často snaží svalit vinu na někoho nebo něco jiného. (Okolnosti, náhody.)

Když byly Emilce (moje mladší dcera) pouhé 2 roky, příšerně v koupelně nacákala z vany na podlahu. „Kdo to udělal?“ zeptala jsem se přísně. Ema okamžitě odpověděla: „Amálka!“ „Cože, ty budeš lhát? Chci slyšet pravdu, kdo to udělal!“ Ema se zamyslela a s klidem řekla: „KOMÁR!“ Zkusila jinou výmluvu. Dvouleté dítě! Nikde si to nepřečetlo, že může svalit vinu na někoho jiného. A přesto to Ema udělala. Je to v nás. Už od Adama a Evy.

My křesťané máme přijímat odpovědnost za své chování a skutky, vyznávat je a prosit Boha o odpuštění. Ne to svádět na něco jiného. Ale! Pokušení v nás přesto působí jednu kladnou věc! Vede nás k větší závislosti na Kristu! Také zjevuje naše slabosti a pravé nitro.

Jk 1,14 (Bibli 21) „Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč.“

Vleče - to nevypadá úplně dobrovolně, že? Pokušení nám nedovolí, abychom se nechali ukolébat požehnáním nebo úspěchem, protože přichází neustále, takže nás to vede k tomu, abychom se stále zdokonalovali v Kristu.

Pokušení přichází ze zlých tužeb v našem nitru. Začíná to zlými myšlenkami. Proto potřebujeme naši mysl naplnit Božím slovem. A každou myšlenku podřídit Bohu. Pokud se Boží slovo stane součástí naší přirozenosti, pak ubude pokušení. Pokušení nebude mít moc navázet se na něco, co je uvnitř nás. Pokušení začíná zlými myšlenkami. Myšlenky, představy – rodí hřích. Znáte jiný způsob, jak začíná pokušení? Ne, proto musíte myslet na to, že svou mysl je potřeba chránit.

První pokušení lidstva dostalo šanci v ráji. Pokušitel vábil a sváděl svou lží Evu. Kde se odehrával zápas? V její mysli. Přemýšlela o tom, co satan říká. Dívala se na ovoce a říkala si: „Vypadá pěkně, určitě je chutné, vypadá zdravě a je tak žádoucí… Proč Bůh na tom ovoci vidí chybu?“ Šla blíž, pak se dívala úplně zblízka: „Není tam žádná chyba. Hledám něco, co je špatně a všechno vypadá dobře!“ My nevíme, jak dlouho o tom přemýšlela, jak dlouho pozorovala ten strom a ovoce. Jak dlouho ji satan sváděl, vábil, oklamával. Byly to minuty, hodiny, dny… Nevíme. Lež je intenzivní, útočí agresivně a intenzivně na Boží pravdu. Dělá nám zmatek. Ta lež dokáže zrychlit tlukot našeho srdce, náš tep… Je tak silná, že krade pravdu, ničí pravdu a zabíjí pravdu zasetou v našem srdci. My jinak víme, co je správně, ale když přijde pokušení se svou silou a vábivou a atraktivní nabídkou, najednou pochybujeme o tom, co je vlastně správné. Úplně stejně jako Eva. To, co bylo předtím naprosto jasné, je najednou zatemnělé. Satan zaseje a čeká. Hříchem se to stane, když se těmito zlými myšlenkami začneme zabývat, věnujeme se jim, přemýšlíme o nich, kocháme se v nich, představujeme si ty myšlenky, když nejsme proti nim, když je začneme pomalu schvalovat, a když připustíme, aby se projevily v našem jednání.

Př 16,29 „Násilník svého bližního láká a svádí ho na nedobrou cestu.“

Je jen jedna dobrá cesta – Kristus. Pokud se ho nedržíme pevně, pak nás pokušení zláká na jinou cestu a každá jiná cesta je nedobrá a špatná a vede ke smrti.

Stejné pokušení a na jednoho to funguje a na druhého ne. Proč? Protože jde o to, co máme uvnitř. A každý tam máme něco jiného. Když se Boží slovo stane součástí naší přirozenosti, pokušení nebude mít svoji plnou moc.

Jk 1,14 (Ekumenická) „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“

Jk 1,14 (Bibli 21) „Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč.“

Proč Ježíš nepadl, když přišlo pokušení? Zřekl se vlastních žádostí, uspokojení, žádostivosti, tužeb, vůle, chtíče. Kristus se zřekl sám sebe. Proto nebyl sváděn vlastní žádostí. Vzepřel se všemu, kde byla špína a páchlo to smrtí. My ne, my si dáváme na čas, argumentujeme si, zvažujeme, rozhodujeme se, co je pro nás výhodnější… Dobře, Bože, 80% svých žádostí ti odevzdávám, ale tady na těch 20% mi nesahej. Nebo mě nech, ať si alespoň tu jednu naplním, jednu jedinou! Naposled! Jestliže máme tenhle postoj, pak už je bitva s pokušením prohraná!

Pokušení není hřích, i Kristus byl pokoušen, ale zůstal bez hříchu. Pokušení se hříchem stává tehdy, když člověk přijme zlo, které se mu skrze pokušení nabízí, a když se tomu zlu poddá. A je jedno, jestli je to v 80%, 20% nebo v jednom jediném případě. Bůh nám přikazuje, abychom se oddělili od špíny a všech nečistot, které vládnou ve společnosti a které taky usilují o to, mít vliv na nás a naší rodinu. My si to opravdu neuvědomujeme do všech důsledků, že špína ničí náš život. Že každá špína má v sobě zakódovanou smrt, že zabíjí, že je smrtonosná, že to není hra. My si dokážeme to flirtování se špínou, tedy smrtí, hezky omlouvat, snižovat u toho Boží slovo a Jeho pravdu. Z Božího příkazu dělat jen jeho lehké doporučení. Nečistota patří mezi nejvzpurnější hříchy, protože převrací a znehodnocuje jeden z nejdražších Božích darů darovaných člověku: lidskou lásku – a vleče ji bahnem dolů na úroveň zvířete.

Neúnavný, agresivní hlas nečistoty denně útočí na náš sluch i oči. V podobě pikantních povídek, vtipů, romantických filmů, billboardů, časopisů, reklam, dvojsmyslných narážek. Uchází se o naši pozornost na stránkách novin, internetu, TV, i v divadle, kde se hrají oplzlé hry. Nečistota má rozhodně lepší mediální možnosti než čistota. Média ve světě vládnou a skrze ně k nám proudí nečistota a zasévá se do nás neúnavně, že je to normální. Plní se naše oči, uši, mysl. Nemůžeš mít neutrální postoj! Protože nečistota nikdy nebyla, není a nebude neutrální! Naopak čistota se u většiny lidí považuje za pedantství, úzkoprsost, nesvobodu, puritánství, a to i mezi lidmi v církvi! Ale nečistota se považuje za duchaplnost a eleganci, frajerství, správný a zodpovědný přístup k životu, jak by řekli mnozí psychologové.

Nečistota usmrcuje duši a je jedno, jestli sedíš ve světě nebo v církvi!

Nečistota oklamává ty, kteří ji chovají ve svém srdci. Ale oklamává i malé děti, které ještě vůbec netuší, jak se tohle moře špíny jmenuje a kde je možno ho nalézt a ponořit se do něj. Mění totiž jejich myšlení dříve, než si nečistoty opravdu všimnou. A berou ji pak za něco, co je normální, čím není potřeba se zneklidňovat a čemu není potřeba se bránit. Ve světě si lidé moc nečistoty většinou neuvědomují, je populární, je in, je akceptována. Ale co je tragické, že v církvi se moc nečistoty také začíná akceptovat a podceňovat! Zlehčuje se. Tím děláme z Boha lháře! On nás před ní důrazně varuje a my máme pocit, že se Bůh a Jeho Duch plete! „Já o tom vím víc, Bože. Tohle malé uspokojení mé žádosti – to není žádná hrozba… Tohle malé, krásné jablíčko?“

V mnoha církvích je za jediného puritána považován Bůh! Ten, který krvácel a byl mučen, abychom měli vítězství. On plně zná moc nečistoty a její nebezpečí. My máme své názory a postoje a divíme se, proč by to mělo být vždycky nebezpečné, přijít do styku s nečistotou. Nečistota člověka zotročuje. Proč? Protože se nečistotě vydal. Povolil jí vstoupit. Tady neexistuje partnerství, jen otroctví. S hříchem je to podobné jako se sněhovou koulí valící se z kopce dolů. Čím více necháme hřích působit, tím více roste jeho ničivá síla. Valící se sněhová koule se dá nejlépe zastavit ve chvíli, kdy ještě není příliš velká nebo rychlá. To znamená, že procházíš-li pokušením a ve tvém životě to tvojí vinou začíná nabírat sílu a ovlivňovat tě, zastav to teď, protože za pár dní nebo týdnů to nabere takovou rychlost a sílu, že už to nezastavíš a hřích tě ovládne naplno! Mysl, srdce, tělo. A hřích ti bude diktovat, jak budeš žít. Povleče tě.

Nečistota není problém. Nečistota je hřích! V dnešní moderní době ale nemáme hříchy, máme problémy… Důvod, proč jsou pro nás problémy přijatelnější než hříchy je ten, že s problémy nemusíme nic dělat. Máš-li problém, lidé pro tebe mají pochopení, naproti tomu z hříchu musíš učinit pokání, musíš ho vyznat a opustit.

Víte co? Ježíš nezemřel za naše problémy! Ježíš přišel zemřít a zemřel za naše hříchy, aby byl odpovědí na všechny naše problémy!

Žd 4,15 „Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti. Vždyť na svém těle zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“

On byl v každém ohledu zkoušen jako my. Je plno naivních lidí, kteří věří, že Ježíš prožil jen tři pokušení a pak měl pohodičku. On na sobě zakusil všechna pokušení!

V siduru (židovská modlitební kniha) se při šabatu Židé modlí: „Prosím, velikou silou své pravice uvolni svázanou duši.“ My víme, kde jsme svázaní, víme, co je pokušením pro každého z nás. Každý máme svá pokušení. Bůh říká: „Nezatvrzujte svá srdce jako ve sváru, jako v den pokušení na poušti…“ (Žd 3,8).

Máš poušť? Jsi na poušti? Otázka taky je, jestli tě na poušť vyvedl Duch Svatý nebo jsi tam utekl před Bohem. Ježíše vedl na poušť Duch Svatý. Ale Mojžíš utekl na poušť sám, když zabil Egypťana a Židé ho nepřijali za vůdce. Buď dvojnásobně obezřetný, protože právě na poušti přichází pokušení. Hlídej své srdce. Hlídej si, ať tvé srdce nebloudí.

Nebuďme lid bloudící srdcem. V bibli Bůh říká o Izraeli: „Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná…“ (Ž 95,10). Dokud srdce bloudí, nežije v pravdě, ani v pokoji, ani v radosti, ani v Bohu, ani v Duchu. Bloudí tvé srdce? Poznali jsme pravdu, a přesto naše srdce mohou bloudit, dobrovolně bloudit, protože nechceme v některých oblastech přijít k Bohu. Svému srdci sami chceme vládnout v tom, co se nám líbí.

J. A. Komenský – Labyrint světa a ráj srdce:

„Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!“ A když to Kristus řekl, přívětivě mne objal a políbil. Z toho mne prostoupila jakási přelíbezná vůně a byl jsem prodchnut nevypravitelnou radostí, že mi až slzy tekly z očí. Ani jsem nevěděl, co mám říct na tak nenadálé přivítání, a tak jsem si jen zhluboka povzdechl a vzhlédl k němu pokornýma očima. Když viděl, jak jsem samou radostí celý předěšený, promluvil ke mně: „Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si Bůh pro sebe sám připravil – tvé vlastní srdce? Díval jsem se na tebe, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. Toto místo jsem si zvolil za palác, kde budu přebývat – tvé srdce a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marně hledal ve světě – pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, že nebudeš zklamán tak jako tam.“

Jsi zklamán? Pak to znamená, že tvé srdce bloudí. Nikdy nemůžeme být zklamaní, pokud jsme mu dostatečně blízko. V jeho blízkosti je nevypravitelná, ničím nepopsatelná radost a štěstí. Je psáno: „Blízkost tvé tváře mě naplní radostí…“ (Sk 2,28). V Jeho přítomnosti je radost!

Sidur (židovská modlitební kniha): „Ve svém srdci zbuduji svatostánek Jeho slavné nádheře a v něm přinesu obětinu paprskům Jeho majestátu.“ Ve svém srdci zbuduji svatostánek Jeho slavné nádheře… Ne chtíči, ne žádostem duše a těla. Jemu! Spasiteli lidského srdce, Stvořiteli lidského srdce, Lékaři lidského srdce…

Pokušení. Obstojíš v něm, když svou sílu začneš horlivě hledat u Pána, když se rozhodneš horlivě a poslušně jednat podle Jeho slova. Když svou mysl a myšlenky soustředíš na Něj, když svou mysl naplníš Božím slovem a každou myšlenku odevzdáš pod kříž a Jeho krev. Ne 100x, ne 1000x. Denně! Do konce svého života! Haleluja! To je výsada, že někomu můžeš odevzdat své myšlenky a zbavit se jich! Být svobodný.

Obstojíš, když přestaneš trvat na tom, co chceš ty, co uspokojuje tebe, na svém uspokojování. Když přijmeš, že jen v Bohu je veškerá spása a veškeré blaho, že jinde není nic. Veškeré tvé blaho je v Bohu, ne v uspokojování tvých žádostí tvými způsoby a podle tvých představ. Pokud tohle nepřijmeš, pak se vzpíráš pravdě a jsi sám sobě bohem. Zemři sám sobě, svým žádostem, touhám… Zemři žádostem. Vzkříšení totiž přichází vždy po umírání a položení do hrobu! Zemři sám sobě a Bůh tě vzkřísí!

A teď mě poslouchej: Boží království přišlo, když Pán šel na smrt. Mělo by Jeho království skrze tebe, Jeho úd, přijít nějakou jinou cestou? Kdo jsi, že bys takhle přemýšlel? Pán Ježíš musel denně sám sobě umírat. My nemusíme? Protože žijeme v moderní době? Jenom odevzdáním se smrti se probudí ve tvé službě nový život. Jestliže někde vzejde život z Boha, je to v tom, že něčí duše zemřela sama sobě a leží jako v hrobě. My někdy zemřeme, ale pak rychle vstáváme z hrobu! Neležíme tam a tím pádem překážíme Bohu. Pokud ležím v hrobě, nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. Tohle je úspěch po kterém máme toužit – být schopen sobě umřít a nechat žít Krista. To je opravdový úspěch, když se to někomu povede. A myslíte, že zní potlesk? Svět se pohoršuje a odsuzuje. Nebe se raduje.

Nech, ať Kristus v tobě žije a naplňuje skrze tebe Boží touhy a žádosti, protože ty vedou k životu. Ať tvé srdce nebloudí na poušti, ale jde po Boží cestě vedeno Duchem svatým. Tvé srdce má Rádce, Poradce, Přítele – je to Duch svatý. Nech se jím vést skrze každou poušť a pokušení a zkoušku a údolí a mlhu a tmu a moře a hrob a ohnivou pec…

Sidur (židovská modlitební kniha): „Přivádíš smrtelníka až ke zkroušenosti a říkáš: Navraťte se, synové lidští!“

Každý den musíme vejít znovu a znovu do své Getsemanské zahrady a vyznat: Ne má vůle, ale Tvá vůle se staň. A to je zápas! Tohle vyznat a žít není samozřejmost. Je to zápas a umírání sám sobě, ale tohle nese ovoce, má vliv, uvolňuje Boží moc a spásu.

…a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého… (Mt 6,13).

…Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina… (Ž 121,1-2).

V siduru (židovská modlitební kniha) se mi překlad tohoto žalmu do češtiny líbí víc: „Moje pomoc je ve společenství s Hospodinem.“

Satan udělá všechno, co je v jeho moci, aby tě pokoušel. Chce tě odvrátit od Božího plánu pro tebe. Bude se snažit podkopat, zničit tvé povolání, okrást tě o tvé pomazání. Ale to mu nestačí! Bude se snažit přesvědčit tě, že Boží přijetí a požehnání na tvém životě je lež. Udělá maximum proto, aby ti zabránil ve společenství s Bohem.

J.A. Komenský – Labyrint světa a ráj srdce:

Bohu oddaným srdcím je vše lehké a snadné

Poslouchat Boha je snadné. Přitom se Božím služebníkům nezdá nijak těžké, že mají žít v takovém řádu, naopak je to jejich potěšení a rozkoš. Zatímco ve světě jsem viděl, že každý plní, co musí, jen proti své vůli. Těmto však Bůh odejmul kamenná srdce a dal jim do těla srdce masitá, ohebná a povolná k plnění rozmanité vůle Boží. A ač jim nemálo různých potíží působí ďábel, od něhož pochází lstivá vnuknutí, svět, který dává pohoršující příklady, a tělo, jež přirozeně nechce činit dobré, oni na nic z toho nedbají, ďábla odhání střelbou modliteb, světu se brání štítem nezměněného úmyslu, tělo nutí k poslušnosti bičem kázně. Svou věc konají vesele a duch Kristův, který v nich přebývá, je posiluje, aby jim nescházelo ani chtění, ani skutečné činění. Tak i já jsem zde skutečně zjistil, že sloužit Bohu celým srdcem není práce, ale rozkoš, a pochopil jsem, že ti, kdo se příliš vymlouvají, že jsou jen lidé – ti nechápou moc a účinnost nového stvoření a snad ho ani nedosáhli.

Neviděl jsem, aby ti, kteří jsou Bohu oddaní, aby mezi těmito lidmi někdo žádal povolení k hříchu kvůli slabosti svého těla nebo omlouval spáchanou špatnost křehkostí své přirozenosti. Ale viděl jsem, že když někdo oddal celé své srdce tomu, který je stvořil, vykoupil a posvětil jako chrám, následovaly za srdcem povolně a postupně i ostatní jeho údy tam, kam Bůh chtěl.

Ó křesťane, kdokoli jsi, dostaň se z okovů těla, zjisti, zkus a poznej, že překážky, které si představuješ v mysli, jsou příliš nepatrné, než aby mohly zabránit tvé vůli, jestliže je opravdová.