Po pěkně dlouhé odmlce jsem se zase rozhodnul něco napsat. Opět na téma: „Co mě v mém okolí zaráží“. Tentokrát to bude trochu lehčí ale o ne zrovna o příjemném tématu: o smrti.
Žijeme, žijeme
Dokud žijeme, je všechno jak má být. Plánujeme, užíváme si, snažíme se, budujeme. Možná proto si lidé přejí k svátku a narozeninám především hodně štěstí a zdraví. „O tom ten život přeci je“, říkáme. Nemoci a neštěstí nám v tom brání. Jsou to takové předzvěsti smrti. Ukazují nám, že ne všechno je věčné. Mládí uteče, zdraví víceméně také a šťastní nejsme každý den. Někteří lidé s tímhle vším počítají a chovají se dopředu prozíravě. Dělají opatření dopředu, připravují se, plánují s ohledem na to co přijde. Uzavíráme pojistky, snažíme si pamatovat chvíle kdy jsme byli šťastní, bereme léky abychom nebyli nemocní ale na jednu věc zapomínáme – na smrt. Sice se o smrti mlčí a to velmi dobře ale jednoho dne tohle všechno skončí. Každý z nás to tu jednou musí opustit.
Umíráme a už je pozdě
A když už smrt klepe na dveře, zjišťujeme, že jsme dělali v životě milion nepodstatných věcí. Takových které nám nyní nepomůžou a nic neovlivní. Proč se lidé nepřipravují na smrt a nebo s ní alespoň nepočítají? Z mého pohledu je to velmi jednoduché – připravovat se na smrt znamená připravovat se do nebe a žít tak, abych se mohl těšit na setkání s Bohem.
Proč se o smrti nemluví?
Smrt se velmi úspěšně vytěsnila ze společnosti, tedy v ohledu, že každého jednou čeká a měl by s vlastní smrtí počítat. Navíc smrt velmi zevšedněla díky televizi a ostatním médiím. Zdá se mi že ji už bereme jako jednu ze zpráv v televizi nebo novinách. Nic to s námi nedělá. Neřešíme to. Žijeme dál dokud to lze, ale je to tak rozumné?
