Kázání z Jilemnice
Neděle 19. 10. 2008 Jilemnice
Text: Mt 18, 23 - 35
Dnešní text z Matoušova evangelia je podobenství, které se radí do poměrně obsáhlých textů, které nám mají přiblížit pojem Boží království. Nacházíme je ve všech synoptických evangeliích a jejich ohlas rovněž i v evangeliu Janovu, tam by ale bylo dobré učinit podrobnější analýzu.
Ona podobenství Kristus předkládá učedníkům postupně, a jako v dnešním případě, reaguje na konkrétní situaci. Dnešnímu podobenství předchází Petrova otázka – kolikrát mám odpustit za den svému bratrovi. Víte, je velmi těžké odpovědět jednoduše na otázku – co je Boží království. Já se ale Pokusím se najít jakousi jednoduchou odpověď, abychom měli lepší představu. Království Boží je svět zasažený slovem o PJK a jeho díle. Ten pohled je tak široký, že zahrnuje církev v dnešním pojetí, ale jde ještě dále a pojímá všechny lidi, kterých se nějakým způsobem slovo dotklo. Je to svět viděný z jiného úhlu, než jsme my lidé schopní a zvyklí. Je to svět viděný z úhlu Božího pohledu a z pohledu věcnosti. My v něm smíme objevovat zákony, které překračují čas tohoto světa.
Odpuštění je hlavním tématem našeho nedělního čtení. Sami se s odpuštěním setkáváme ve svých životech již od malička, když poznáváme svět. Téma odpuštění nás provází až do konce života. Je hodně blízko jinému pojmu, který je pro nás rovněž životné důležitý a tím je spravedlnost.
Povězme si ale, jak nám odpuštění představuje PJK, když o něm mluví jako o hodnoty Božího království.
V. 23. – „…“. Vládce, či král (hospodář) a jeho služebníci – to je model, který Kristus užívá v podobenstvích o Božím království poměrně často. Vždy je to vyobrazení Boha a nám se tím dostává jasného vědomí o Bohu, který je jediným a svrchovaným pánem v Božím království a jeho moc již není skrytá, nýbrž zjevná. Zasaženi slovem, poznáváme Boha. Nikoli pouze, že existuje, ale více, poznáváme jaký je a poznáváme jeho jednání. Král chce učinit vypořádání se svými služebníky. Chce vyhodnotit jejich práci. Znamená to, že naše práce v Božím království má mít nějaký výsledek, který zajímá našeho Pána. Jsou zde určitá očekávání.
V. 24. – 27. „…“. Jeden ze služebníka vykázal ve své činnosti obrovský dluh.
Zde je vyjádřen číslem 10.000 hřiven. Protože si to dnes nikdo neumíme představit, tak jsem si s tímto číslem pohrál. Když bychom použili převod této hodnoty do množství stříbra, tak se jedná o 240tun, což odpovídá hodnoty podle současného komoditního trhu 1,4 miliardy korun. Když bychom se ale pokusili tuto hodnotu vyčíslit pres mzdu, tak bychom se dobrali k číslu 55 miliard korun. Takový dluh se Pánu nelíbil a chtěl jej potrestat, chtěl, aby nesl odpovědnost za své činy. Tím trestem mělo být to, že on i jeho žena a děti mají uhradit tak, jak jsou schopni. Znamenalo to kompletní ztrátu majetku a prodej celé rodiny do otroctví.
Nevím, jestli bychom uměli porozumět situaci tohoto služebníka. Sám jsem například dvakrát přišel o práci, ale to se ani zdaleka nemůže rovnat životnímu debaklu, který služebník prožívá. On prohrál sám sebe i svou rodinu a nemá šanci se z toho dostat. Náš služebník je ale asi zvyklý zvládat krizové situace, protože žádá pána, aby mu dal chvíli čas, že on všecko uhradí. Všichni asi vidíme, jak málo je pravděpodobné, že by během krátkého casu sehnal tak obrovskou sumu.
O to překvapivější je, že Pán mu odpouští. Je na čase, abychom se podívali na duchovní souvislosti. Protože obrovský dluh vytváříme svými hříchy. Tam vzniká obrovská propast mezi námi a okolím. Úmyslně mluvím o okolí, protože náš hřích zasahuje všechny kolem nás. Svými hříchy způsobujeme dluh, který se nedá splatit. Stojí to náš život. Ale prosíme-li za odpuštění, tak se nám ho dostává. Bez ohledu na to, co za námi je, a pozor, dokonce i bez toho, jací jsme. V našem podobenství se totiž dostalo odpuštění někomu, kdo toho v našich očích nebyl hoden. Kdybychom my měli být v jakési pomyslné porotě, která by rozhodovala o osudu onoho dlužníka, tak by asi nikdo z nás nezvedl ruku pro to, aby mu bylo odpuštěno. Ale Bůh to učinil a on odpustil člověku, i když toho nebyl hoden. Boží láska nás bude vždycky překvapovat svou velikostí. Tak jako i v dnešním podobenství, kdy jde dále, než by byl schopen člověk.
V. 28. – 33 „…“. Služebník – příhodné beze jména (…) není schopen stejného milosrdenství, jakého se dostalo jemu dát i druhým. Potkal svého kolegu, který mu byl dlužen mnohem menší částku a nechal jej zavřít, dokud všechno nezaplatil. Všichni v tom viděli velkou nespravedlnost a vinu a žádali o nápravu. My sami zde můžeme spatřit další princip Božího království.
Nejenom, že nám Pán Bůh odpouští, a to bez našeho přičinění a bez toho, jací sami jsme, ale velmi důležité je, abychom my byli schopni stejného skutku, aby se Boží království šířilo všude kolem nás.
Nejprve přichází otázka – umíme odpouštět? Již jsme na toto téma narazili vícekrát.
Víme, že není okrajovým evangelijním tématem, že je dokonce zdůrazněno v jednom z nejdůležitějších biblických textu, a tím je modlitba Páně. Tam říkáme „a odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Některé překlady uvádí „protože jsme odpustili“…Pokud se zamyslíme hlouběji nad dvoj přikázáním lásky, opět tam vidíme nutnost odpouštět. Mnoho lidí, když se zamyslelo nad důsledky takového skutku, tak se zaradovali, protože v tom viděli nový svět podle nových pravidel a uvěřili tomu, že konečně přišel nový svět. Radujme se všichni, protože nastává konec válek, nenávisti a závisti. Nyní se nám dostalo daru, který změní svět. Za dva tisíce let, od kdy zní tato zvěst na zemi, se lidé nedokázali přizpůsobit tomuto novému zákonu Božího království. Lidé neumí odpouštět. Dokonce oblíbeným tématem filmu a románu je pomsta, ale nikoliv odpuštění. Jak obstojíme my, kteří se hlásíme mezi služebníky v Božím království před otázkou, zda umíme odpouštět? Určitě, umíme mluvit o tom, že odpouštět se má a že to umíme. Ale je to opravdu tak? Potkal jsem minulý týden jednoho zajímavého člověka.
Velký černoch, asi 130kg váhy zpíval v jednom pražském podniku. Je z Los Angeles, asi 35 let. Hovořil jsem s ním o životě a on nakonec mluvil o tom, jak jeho otec nesměl chodit na stejnou toaletu jako bílí lidé, jak na něj mířili policisté pistolemi v jeho vlastní zemi a řekl nakonec „ já miluju Boha, já jsem odpustil, ale nikdy to nezapomenu."
A řekl to takovým způsobem, že z toho vyvěrala zraněnost, horkost i nenávist. Umět opravdu odpouštět druhým se nám často nedaří. V tom je příčina, proč naše společnost, ale i církev není lepší, než by mohla být. V. 34. – 35. „…“.
Tak jako Pán odpustil obrovský dluh nám, tak i my odpouštějme svým bližním. Tak opravdové, aby převážila láska nad výhradami a pochybnostmi. Takovým způsobem budeme budovat Boží království v místech, kde jsme. Iz 44, 21 - 24
